Pro daňovou praxi je dobré vědět o zajímavém rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 2 Afs 192/2017
z 29. 11. 2017. Troufám si tvrdit, že pokud bychom standardně používali způsob výkladu, ke kterému se v daném rozhodnutí přiklonil NSS, téměř jistě v případě daňové kontroly skončíme u soudu taky. Pokud ale někdo (stejně jako já) věří, že i nekvalitní text zákona se dá v právním státě kvalitně a smysluplně vyložit, oceňuje každou vlaštovku, která dává daňovému rozhodování smysl.
V daném případě šlo o situaci, kdy tři společníci, spoluvlastníci čtyř firem, uzavřeli sadu smluv o převodech obchodních podílů. Cílem bylo vypořádat vzájemné vztahy a rozdělit si dané firmy do výlučného vlastnictví tak, aby „nikdo o nic nepřišel“, tedy aby výše majetku každého ze společníků před a po provedení této transformace zůstala stejná. Správce daně i krajský soud (formálně správně) posoudili převod každého podílu zvlášť, a výsledkem byl doměrek u jednoho ze společníků 2,4 mil. Kč a k tomu půl milionu penále.
NSS však konstatoval, že při rozhodování je třeba vzít v úvahu vůli účastníků i hospodářský smysl transakce, kdy na jejím konci mělo být dosaženo transformace uspořádání vlastnických vztahů, avšak bez získání jakýchkoliv skutečných příjmů nad rámec toho, co měli před provedením transformace. Zdanění by připadalo v úvahu až v situaci, kdy by některý ze společníků měl na konci transformace větší majetek než na začátku, pro ten účel by však bylo potřeba provést ocenění směňovaných podílů. S některými dílčími argumenty soudu se sice osobně nedokážu ztotožnit (například i při běžném prodeji majetku dochází k transformaci jednoho aktiva za druhé a výše majetku prodávajícího zůstává shodná, přitom nikdo nepochybuje, že zisk je třeba zdanit), ale s výsledkem se ztotožňuji bezvýhradně.
Navíc jde o ukázkový příklad toho, jak moc nám v zákoně chybí definice příjmu – tedy okamžiku, ke kterému dochází ke „skutečné realizaci“ narostlé hodnoty majetku poplatníka a dává smysl, aby takový příjem (zisk) byl předmětem daně. V realitě se náš zákonodárce spoléhá na účetní zachycení (kdy rozvahové vs. výsledkové účtování efektivně určuje předmět daně), což osobně považuji za krátkozraké i u právnických osob. U fyzických osob, potažmo zahraničních subjektů, je takový přístup z povahy věci nefunkční. Výsledkem je boj řady detailních pravidel se smysluplným výkladem, jako v případě posuzované kauzy, jejíž (podle mého názoru spravedlivý) výsledek je v našem prostředí výjimkou spíš než pravidlem. V tom ohledu jsou velkou pravdou slova jednoho vzdělaného kolegy, který nedávno pravil „Právo se tváří jako „vševyplňující“ systém, který umí zalepit každou díru do trupu lodi. Právě proto je tak klíčové, kdo jsou lepící lodníci…“.